Před půl rokem jsme v Senátu projednávali Evropskou strategii pro plasty v oběhovém hospodářství. Očekával jsem, že Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o omezení dopadu některých plastových výrobků na životní prostředí bude počátkem konkrétní aplikace této strategie, bohužel zůstala na půli cesty. I přesto že jsem hlasoval pro schválení směrnice, mám k ní několik výhrad a to především tu, že je málo ambiciózní, řeší pouze minimální segment plastových odpadů, neřeší recyklaci a zejména neřeší asi největší problém v podílu zemí EU na znečišťování světových moří, kterým je vývoz plastového odpadu do třetích zemí. Přečtěte si v článku můj podrobnější postoj a návrhy na zefektivnění směrnice, které jsem prezentoval dne 15. 8. na schůzi Senátu.

Důležitou kapitolou směrnice, pod kterou se rád podepíšu, je zajištění sběru alespoň 90% jednorázových plastových nápojových obalů do r. 2025. Toto opatření považuji za krok správným směrem, nicméně mělo by být doplněno konkrétní kvantitativní a časovou povinností recyklace těchto obalů a přepracováním na nové výrobky. Jinak bude nadále větší či menší část těchto, plastových odpadů, zejména netříděných, mířit do zemí třetího světa.

Recyklace nápojových obalů (převážně z materiálu PET) přitom nečiní větší potíže. Recyklace začíná vytříděním, očištěním od etiket a rozemletí na malé kousky tzv. flakesy, které lze rozdělit podle zbarvení a dále zpracovat na vlákna nebo folie, příp. znovu i na plastové lahve. Jediným omezením pro použití recyklátu je, že z něj vyrobené lahve již nesmí být použity k potravinářským účelům. Začínají se ale objevovat i další recyklační metody na chemické bázi, např. hydrolýza, kde recyklačním produktem je čistá kyselina tereftalová, tedy čistá složka k nové výrobě PET, suroviny k výrobě lahví, kde hygienické omezení odpadá. Další metody se rozpracovávají s hlavním cílem využít recyklovaný produkt i pro obaly pro potravinářské použití.

Bylo by proto vhodné ve směrnici konkrétně podpořit nejen samotný ambiciózní cíl 90% sběru, ale celý řetězec opatření, od smysluplné nabídky zpětného odběru až ke zpracování odpadu na surovinu a využití suroviny na nové výrobky.

Dále se také domnívám, že jestliže chce EU pro snížení množství plastových odpadů v moři udělat něco zásadního, měla by svou aktivitu nasměrovat k postupnému omezování jejich vývozu z EU a nikoli k parciálnímu omezování výroby jednotlivých plastových výrobků, které navíc v celkovém objemu odpadu tvoří jeho marginální množství.

Zatím jediná restrikce vývozu plastových odpadů byla provedena díky Číně, ale zákaz dovozu měl za následek pouhou změnu destinace vývozu a nově jsou tak odpadky (rozuměj netříděný plastový odpad) vyváženy do Vietnamu, Thajska či Malajsie, které se postupně stávají skládkou nejen Evropy, ale i USA. Zmíněné země nicméně často nemají odpovídající infrastrukturu pro likvidaci odpadu. Figurují také v žebříčku zemí, které mají nejznečištěnější vody a pláže plastovým odpadem. Dovezený odpad se totiž mnohdy nedostane vůbec k recyklaci, ale končí na černých skládkách, je spálen či vyhozen do moře. A toto je jedna z hlavních příčin znečišťování moří, které ale směrnice vůbec neřeší.

Postupné omezování vývozu z EU by samozřejmě vytvářelo tlak na snižování výroby a používání plastů a na budování recyklačních a zpracovacích kapacit v zemích EU, kde se v současnosti recykluje pouhých 9 % plastových odpadů. Do doby vytvoření dostatečných kapacit, lze odpady spalovat nebo skládkovat. Byť jsou tyto cesty likvidace odpadu poněkud neekologické, jsou řádově přijatelnější pro ŽP, než je jejich likvidace vyvezením do moře.